Znamení tohoto času

"Jak to, že nedovedete rozpoznat znamení tohoto času? Proč neumíte sami od sebe posoudit, co je správné?" Takto provokativně se Ježíš ptá učedníků a dalších lidí, kteří si ho přišli poslechnout. Jeho otázky směřují dnes i k nám a měly by nás pálit ve svědomí. Přitom odpověď není složitá. Nebude však snadné přijmout ji, protože poraní ego. Nikdy neposoudíme, co je správné, nikdy nerozpoznáme, jakými znameními k nám promlouvá tento čas, dokud budeme uvězněni v iluzi, že dokážeme posuzovat a rozpoznávat "sami od sebe", izolovaně od druhých, pouze na základě vlastní omezené zkušenosti a často mylného osobního názoru.

Život je sítí vzájemně provázaných vztahů. Život je z principu společenský jev, a proto veškeré tvorstvo "společně sténá a pracuje k porodu", neboť ve svém nejhlubším jádru vše živé touží po jednotě, po společenství s druhými, po dovršení a sjednocení, z něhož nebude nikdo a nic vyloučeno, takže Bůh bude "všechno ve všem". Teolog a přírodovědec Pierre Teilhard de Chardin to pochopil a obrátil naši pozornost novým směrem: "Vzácné je jen to, co jsi ty ve druhých a druzí v tobě."

Poznání pravdy je nemožné, pravda nevystoupí ze skrytosti, neukáže nám svoji tvář, když vidí, jak se oddělujeme jedni od druhých v domnění, že si vystačíme a hledáme odpovědi pouze u sebe, aniž bychom si uvědomovali, kolika škodlivým vlivům jsme vystaveni. Potřeba izolovat se a nenaslouchat ostatním, neochota vnímat svůj život jako součást širšího celku, poměřování všeho z hlediska vlastních zájmů, to vše ukazuje, že oněm škodlivým vlivům podléháme a nevíme si s nimi rady. Ale nepřiznáváme si to a raději utíkáme do idealizovaných světů minulosti, kdy údajně "bylo líp", anebo do umělých světů virtuální reality a mediálních her.

Zapomínáme, že naším společným domovem je živý a zranitelný svět "tam venku", hmotná skutečnost Bohem stvořeného vesmíru, tělesná skutečnost našeho pobytu na planetě Zemi, za jejíž budoucnost neseme před Bohem odpovědnost. Naším tělem, hmotou, z níž jsme stvořeni, se podílíme na těle matky Země. A pokřtěným tělem se podílíme na těle Kristově, v němž jsou všechny prvky stvořené reality sjednocovány mocí Ducha Svatého, proměňovány a pozdvihovány k Bohu. Zpíváme při liturgii: "Vzhůru srdce!" V záblesku mystického vhledu Teilhard de Chardin vystihl první i poslední pravdu o nás, o světě, o vesmíru: "Vzhůru se všechno stává jedním! Vzhůru se všechno stává jedním!"

Všechen život je propojený ve "spolu-bytí". Poselství evangelia o vykoupení a vzkříšení těla se netýká "pouze" těla lidského, ale právě skrze člověka se vztahuje na "tělo kosmu", aby veškerá živá i (zdánlivě) neživá skutečnost byla uzdravena, zacelena a posvěcena. Přesto se v církvi už po staletí nezdravě soustředíme na osobní hříchy a na individuální spásu, vymýšlíme systémy odměn a trestů, spalujeme energii neustálým zaobíráním se sebou podle hesla "člověk je mírou všech věcí", což je poněkud sebestředné, ne-li přímo sobecké. Nezáleží totiž výhradně na nás! Bůh přece neposlal na svět svého Syna Ježíše, aby zachránil jen člověka, ale aby zachránil svět! Ježíš je přece víc než mým osobním Spasitelem - je Spasitelem světa, kosmickým Kristem, ve všem a nade vše je univerzálním Kristem!

Apoštol Pavel to věděl, jinak by nemohl napsat: "Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy Božích dětí" (Římanům 8, 21). Odkud ale bereme jistotu, že zrovna my budeme u toho? Vždyť na rozdíl od lidí Ježíšovy doby už neumíme posoudit ani to, co vidíme na zemi a na obloze - a přitom se jedná o znamení tohoto času! Nesnesitelná vedra a sucha, ničivé lesní požáry, vysychající koryta řek, tající ledovce, vykácené deštné pralesy, znečištěný vzduch i moře, vymírající živočišné druhy... Ježíš prohlásil: "Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!" Samozřejmě to nebyl Ježíš ani Bůh, kdo zapálil porost v přírodním parku v Hřensku. Ale tuto událost - a mnohé další - si musíme vyložit jako znamení, jako "Boží řeč" promlouvající z rozbitých úst matky Země: "Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?" (Matouš 17, 17).

Nedávno zesnulý vědec James Lovelock, autor teorie, že Země je živoucí bytost, jeden veliký planetární organismus (pojmenoval jej "Gaia" po řecké bohyni), adresoval vyznavačům Krista výzvu ke změně smýšlení: "Možná, že křesťané potřebují nějaké nové Kázání na hoře, aby je přinutilo žít na Zemi slušně a v souladu s ní a ozřejmilo pravidla, jak toho dosáhnout. Lidské potřeby a práva nejsou všechno. Ti, kdo věří, by mohli přijmout Zemi jako součást toho, co Bůh stvořil, a mělo by je trápit, že dílo bylo znesvěceno." 

Snad nebude třeba nového Kázání na hoře, pro začátek by úplně postačilo, kdybychom si Ježíšovu "dobrou zprávu" opravdově vzali k srdci a přijali za svou jeho cestu lásky k Bohu, bližnímu a světu. Bude nutné učit se na té cestě neuzavírat se do sebe, oprošťovat se od neurotického zaujetí našimi pseudoproblémy a nahlížet, že všichni máme podíl na zcela nepravděpodobném zázraku života. A není život něco mnohem většího a důležitějšího, než jsme my sami? "On musí růst, já se však menšit" (Jan 3, 30). Dejme naposled slovo moudrému Teilhardovi: "Budou zachráněni ti, kteří se odvažují milovat druhého více než sebe, ti, kteří centrum svého bytí přesunuli směle a odhodlaně vně sebe."

citace z Jamese Lovelocka: Gaia vrací úder (Academia, Praha 2009)

citace z Pierra Teilharda de Chardin: Vesmír a lidstvo (Vyšehrad, Praha 1990), Slova víry (Refugium, Olomouc 2008)